Medotvoritele

Včelí plod

Rozeznáváme plod dělničí, trubčí a mateřský.

DĚLNIČÍ PLOD je přítomen ve včelstvu po celý rok s výjimkou období zimního klidu od října do února. Záleží však na průběhu zimního období, zejména teplot. V některých letech najdeme menší množství plodu i v tomto období.

TRUBČÍ PLOD je ve včelstvu jen v období chovné sezóny, tj. od dubna do srpna. Výskyt trubčího plodu v jiném období je známkou vážné poruchy ve včelstvu.

MATEŘSKÝ PLOD nalezneme jen před rojením, při tiché výměně nebo při nouzovém odchovu matky při její náhlé ztrátě.

Během vývoje plodu z vajíčka do dospělce rozeznáváme několik stádií: stadium vajíčka, stočené larvy, vzpřímené larvy, předkukly a kukly.stadia jsou u jednotlivých kast různě dlouhá (viz. tabulka). Jakmile se stočená larva vzpřímí, přestane přijímat potravu a dělnice opatří buňku prodyšným voskovým víčkem. Podle toho rozeznáváme PLOD OTEVŘENÝ(nezavíčkovaný), tj. stadium vajíčka a stočené larvy, a ZAVÍČKOVANÝ, tj. stadium vzpřímené larvy předkukly a kukly. Dělnice a trubec před vyběhnutím z buňky prokoušou víčko tak, že ji rozdrobí; jejich kusadla jsou totiž tupá. Matka naopak odkrojí ostrými kusadly víčko po celém obvodu tak, jako se odřízne víčko konzervy.

Trubci

Trubci jsou včelí samci a spolu s matkou jsou pohlavními jedinci včelstva. Trubec se vyvíjí partenogeneticky z neoplozeného vajíčka. Podle původu vajíčka mohou být v úle tři druhy trubců. Především jsou to trubci z vajíček řádně kladoucích oplozených matek, položených do trubčích buněk. Tito trubci se vyskytují ve včelstvu jen v době sezóny, v dubnu až srpnu, kdy se projevuje chovná nálada včelstev. Včelstvo reguluje počet těchto trubců na několik set až tisíc jedinců. Na konci sezóny jsou tito trubci z úlu vyhnáni. Ale i během sezóny reagují dělnice na zhoršené počasí nebo snůškové poměry omezováním a někdy i vyháněním zejména starších trubců. Výjimku tvoří v našich podmínkách včelstva s mladými matkami, odchovanými liž v dané sezóně. Ve včelstvech s těmito kladoucími matkami nebývají trubci.
Další druh trubců pochází od matek, které nemají v semenném váčku spermie, tj. od matek trubcokladných. K trubcokladnosti dochází tak, že se matky buď vůbec nespářily (matky neoplozené), nebo jim došla zásoba spermií. Existují i důvody patologické, ale ty jsou výjimečné. Trubci od takovýchto matek se líhnou obvykle v dělničích buňkách a mohou se vyskytnout ve včelstvu kdykoli. Trubčí plod v dělničích buňkách se označuje jako hrboplod. Dělnice totiž malé dělničí buňky opatřují vysokým vyklenutým víčkem.
Třetí druh trubců pochází z vajíček položených dělnicemi - trubčicemi. V normálním včelstvu je jejich počet zcela zanedbatelný; ve velkém měřítku se vyskytnou ve včelstvech dlouho osiřelých. Líhnou se rovněž v dělnických buňkách (hrboplod). Od hrboplodu matek se hrboplod dělnic pozná podle toho, že plochy nejsou ucelené a že vajíčka jsou kladena nepravidelně, často ve větším počtu v jedné buňce a nejsou připevněna na dně buněk, ale na jejich stěnách. Trubčice mají kratší zadeček než matka a nedosáhnou až na dno buňky.
Tělo trubce je robustní, zavalité. Trubec nemá žádná zařízení k pracovním úkonům. Má velmi krátký sosák, nemá voskotvorné žlázy ani žihadlo. V době rojové nálady včelstva krmí trubce dělnice, sami se živí jen tehdy, když o ně dělnice ztratily zájem.
Jediným aktivním úkolem trubců je osemenit mladé matky. Zásoba spermatu se utvoří u trubců jednorázově již ve stádiu kukly. Schopnost ejakulovat odděleně sperma od hlenu, tj. říjnost , se však dostavuje teprve 10. až 12. den života dospělých trubců.další věkem ale již neklesá, naopak pohlavní dráždivost se dále zvyšuje. Od 6. Dne života trubci vyletují z úlů. Létají na trubčí shromaždiště, tj. na stálá místa v přírodě, kde se setkávají s matkami ke spáření. V případě nedostatku říjných trubců se páří i mladí trubci. Nejsou však schopni dokonale ejakulovat a zejména se oddělit od matky. Takový pár obvykle spadne k zemi a matka obvykle zahyne. Trubci z určitých stanovišť létají na přesně vymezená shromaždiště, kterým jsou věrni. Délka doletu trubců na shromaždiště je značná - 4 až 6 km je třeba považovat za zcela obvyklou vzdálenost. Byly však dokázány i dolety na vzdálenost 11 km, přičemž na překážku nebyly ani vodní toky, ani značná převýšení.
Zralý trubec má 1 až 1,5 mm3 spermatu, tj. 6 až 9 milionů spermií.
Vývoj trubce od položení vajíčka do vyběhnutí z buňky je nejdelší ze všech kast - trvá 24 dní. Délka života trubců je velmi krátká; více než polovina vylíhnutých trubců se nedožije 14 dní, nejstarší trubci byli nalezeni ve věku 45 až 50 dní. Trubci nejsou schopni ve včelstvu přezimovat.

Včelstvo - základní biologická jednotka ve včelařství

Pojmem včelstvo rozumíme společenství zahrnující včelí matku, trubce, dělnice plod, včelí dílo a nezbytné zásoby. Podle některých názorů sem patří i včelí příbytek.
Společenský způsob života včel s vysokou organizovaností a dělbou práce způsobuje, že jedině včelstvo jako celek je schopno trvalého života a je proto základní biologickou jednotkou ve včelařství. Ani jeden člen včelstva není schopen přežít sám o sobě. Včelstvo bez matky nebo s matkou neoplozenou zanikne. Trubci i matka bez dělnic hynou. Včela dělnice sama nemůže překonat například nízké teploty. Již při 6°C ztrácí pohyblivost a hyne, přestože včelstvo jako celek přežije snadno i ty největší mrazy.

Pribuzny

Způsobem života je včele medonosné nejpodobnější VČELA INDICKÁ. Je o něco drobnější než včela medonosná, zakládá hnízda v dutinách na více plástech. Chová se v úlech, ovšem její výnosy nedosahují zdaleka úrovně včely medonosné.

VČELA ZLATÁ a VČELA KVĚTNÁ jsou podstatně primitivnější. Stavějí pouze jediný plást ve volném prostoru, nejčastěji například v koruně stromu. Při předávání informací o směru zdroje snůšky musí totiž vidět volnou oblohu. v případě, že skončí snůška na daném místě, opustí plást a odletí, přičemž dovedou překonat značné vzdálenosti. V místě, kde najdou znovu potravu, postaví nový plást. Tyto přelety se označují termínem hladové roje. Včela zlatá je největší včela - dělnice dosahují délky až 19mm, naopak včela květná je velmi drobná - dělnice měří jen 9mm. Velikosti dělnic odpovídají i velikosti buněk a celého plástu. plást včely zlaté může dosáhnout délka až 3 m a šířky více než 1 m.

VČELY SAMOTÁŘSKÉ a ČMELÁCI jsou včele medonosné již mnohem vzdálenější. Patří do společné čeledi včelovitých, která zahrnuje okolo 12 tisíc popsaných druhů, živících se stejně jako naše včela medonosná nektarem a pylem rostlin. Řadu druhů řadíme mezi významné opylovatele hmyzosnubných rostlin, u nás zejména Vojtěšky a jetele lučního. Včely samotářské nevytvářejí společenství; jejich samičky zakládají hnízda, ve kterých je většinou jen jedna buňka. Samička do ní nejprve nanese zásoby pylu a nektaru a teprve potom na ně položí vajíčko. Zpravidla ani nečeká, až se potomek vylíhne. čmeláci tvoří jakýsi přechod mezi samotářskými a společenskými včelami - vytvářejí dočasné kolonie. přezimují jen oplozené samičky, které na jaře zakládají hnízda. Larvy prvních generací dělnic musí samička sama vyživit. Dělnice jsou menší a neplodné. Teprve v pozdějších generacích se objevují plnohodnotné samice a také samci. Na podzim se hnízdo rozpadne a přezimují individuálně opět jen oplozené samice.
Dokonalejší systém dočasných kolonií je znám u tropických jihoamerických bezžihadlových včel Trigona a Mellipona. tyto včely poskytují dokonce i nepatrné výnosy medu. Nemají vyvinut žihadlový aparát, dovedou se však účinně bránit kousáním.

Z dalších čeledí blanokřídlého hmyzu vytvářejí trvalá dokonalá společenství srovnatelná se včelstvem včely medonosné pouze mravenci a z ostatního hmyzu termiti.

Zařazení včely medonosné v zoologickém systému

Byl to právě Švéd Linné, který do různorodé mozaiky živočichů zařadil systematicky i včelu medonosnou a dal jí latinské mezinárodní pojmenování - Apis mellifera L. (v doslovném překladu včela med nosící; L. je pak zkratkou jména Linné).

To se stalo v roce 1758. V roce 1761však tentýž badatel seznal určitou nepřesnost v označení včely jako včely med nosící (včela sbírá a nosí do úlu nektar či medovici a nikoli hotový med), a změnil proto název správně na Apis mellifica L. (včela med vyrábějící). Dodnes se používají obě latinská označení bez ohledu na věcnou nepřesnost prvního z nich; konečně v českém označení - včela medonosná - přetrval rovněž právě ten méně přesný název.

Včela medonosná (Apis mellifera nebo mellifica L.) je z hlediska systematiky samostatným druhem, který náleží do rodu včel, čeledi včelovitých, řádu blanokřídlých, třídy hmyzu a kmene členovců.

Nejbližšími příbuznými včely medonosné jsou tři zbývající druhy rodu včel: včela indická (Apis indica Fabr. nebo také Apis cerana Fabr.), včela květná (Apis florea Fabr.) a včela zlatá (Apis dorsata Fabr.). Všechny žijí v jihovýchodní Asii, například v Indii, Japonsku, Číně, Koreji, Pákistánu.